Padající hadi

9. srpna 2017 v 21:14 | sally
Ve ČTVRTEK se stalo něco velkého.Od mizerného rozpoložení jsem došla k náhlému uvědomění.
A tím by se to dalo shrnout a prostě tečka….
Možná jste zvědavi,co tak velkého se stalo.Návštěva podvečerní Prahy mě naprosto semlela.
Kdosi z naší rodiny(to je fuk kdo) nás chtěl poctít pozváním na počest číchsi(divný to "číchsi",takže manželových narozenin),a to do prý skvělé pizzerie…
Možná by nebyla tak úplně blbá,možná by se dala nakonec označit i za docela ok,kdyby se ovšem nacházela na jiném,vlídnějším místě,než je pro mě stále kolbenovskopragovská dělnická čtvrť Vysočan.Prostě jinde,než Tam,kde mé neutuchající vzpomínky ožívají v plném oparu zatuchlého velkoměsta,posilovány cinkotem tramvají,houkáním sanitek a všudepřítomného podivného šumu,co s mým uchem vyladěným na zvuky venkovské přírody nerezonuje ani za zrnko máku….
Jsem si teď představila ten mák.To pole máku co u nás kvete bíle a je radost se v něm zastavit,kochat se a kochat.Bez toho podivného šumu.
Čtvrť bývalé pragovky,tam kde jsem coby čerstvý absolvent procházela kádrovacím oddělením,abych byla adekvátně zařazena do nefalšovaného projektu "práci čest",byla první zkouškou mého idealizovaného společenskopracovního postoje,byla testem uchování své identity,kolébkou zprvu rodící se osobní revolty,dokonané později pevným uzamčením a zablokováním všech čaker,co se z mrazuté začmouzené unylé opakující se šedi prostě přestaly točit…..ani stovky nachozených kilometrů v mrazu dešti po pragovských interiérech i exteriérech nepomohly.Nikdy jsem to nerozchodila,ty důvody,proč musím odpíchnout příchod před 6.30,nikoli ani minutu po,proč mám vůbec něco odpíchnout….Odpově´d nadřízeného mě nikdy neuspokojila,stejně jako výživné konverzace se zarytými soudruhy a soudružkami,které se těšily,jak si v půl třetí konečně odpíchnou.A svého pátého turka si vypijí již v poklidu svého šedého panelákového domova.Mé opakované prosby,že se opravdu nechci ulejvat,že si těch 8hodin tam odbydu,ale v jiném časovém rozmezí,třeba až od 9.00,což bude více v souladu s mými biohodinami…nikdo nekvitoval.Nešlo to,protože po půl třetí už tam prostě nikdo nebyl.Byla bych tam sama.Já v tom tedy rozhodně nespatřovala žádný problém,vedení ale bylo jiného názoru.Je třeba držet krok s dělnickou třídou,socializovat se s davem v určitém místě i čase.O náplň práce vůbec nešlo,šlo jen o naplnění těch stavů.Kdo uměl dobře maskovat,že není co dělat,a že jde jen o rafinované vyplnění času před obědem a po,byl dobrý soudruh.Nějaké osobní biohodiny nikoho nezajímaly…
Nechtěla jsem se už k tomu nikdy vracet,ale tahle akce oslavy narozenin na tom nejblbějším místě mi opět evokovala ty staré časy.
Ta pizzerie byla taky šedá.Šedá a studeně kovová,drátěná,nevlídná,ponurá…jako ta pragovka.
Marně jsem se snažila o rychlé rozhodnutí,zda sedět venku či vevnitř-obojí bylo špatně.Ve snaze uniknout ruchu ulice jsme si sedli do tmavého "vnitř"…a to jsme neměli dělat.Ta divná rezonance mě uváděla do kolapsu…stejně tak mé senzitivní venkovské ratolesti a opravdu na vše odolného manžela….
Přesuny zevnitř ven jsou někdy jen taky chabým pokusem o přežití.Ale v duchu kréda "budiž světlo" jsme podnikli velice rychlý manévr,tam venku-bylo…přeci jen toho světla více.
Oč více světla, o to více hluku.Taková je hold daň za světlo…teda tady v "kolbenákově".
Nebylo možno si povídat,nebylo slyšet na vzdálenost ani půlmetru.Tak jsme si to rychle sežrali,co jsme si objednali a zdrhali s recenzí zrcadlící se čitelně v našich rozšířených zorničkách: si nás vyfoťte,bo tu nás už nespatříte.
Byla to totiž "vcelku rychlá" objednávka,i když i tak jsme čekali víc než třičtvrtě hodiny.Mořského vlka za wtf ? 4 stovky z denní nabídky,co si někteří objednali,museli nejspíš dlouho přemlouvat,aby se "změnil v rybu"…ono za 4kila kdo by se namáhal že?Vyhlášená restaurace s čerstvými rybami "za pár korun"?-za mě tedy ne.Ani kvůli kafi za šede,které chutnalo fakt italsky bych tam už nešla.Protože to by ho museli servírovat v barevném prostředí,kde se slyšíte a vidíte….a ne v šedé kleci z moderního pletiva,na kterém pár zavěšených petunií bílé barvy působí dojmem spíše pohřebním.
Žádné barevné osobité toskánsko,ale prostě "kolbendaněk" v šedé.
Co mě na tom ale nejvíce překvapilo?Lidi kolem.Vůbec nikomu to evidentně nevadilo.Vždyť sedí v té kilometry vyhlášené pizzerii,kde na rozdíl od centra dostanou čerstvou rybu za pakatel!
Jak jsem tam tak seděla a bojovala s kolapsem,pozorovala ty lidi,tak jsem musela přemýšlet.Toho si zřejmě všimli číšníci a začali na mě,potažmo nás vrhat divné pohledy.Ó ano,tak moc bylo poznat,že tam nepatříme…i zaradovala jsem se!!Ano,potvrzeno: jsme odjinud….
Představila jsem si,že ty lidi to takhle mají každý den.Nebo obden.To jsou ti,co tam bydlí.Jdou si po práci "sednout" s těmi,s kterými si možná ani nesednou,vypláchnou mozek a pak se rozejdou do okolních činžáků,odkud koukají na tu svoji skvělou pizzerii,na chodníky plné lidí,na silniční provoz,zviditelněný šum a zhmotnělý odkaz kolbenky….
Jiné světy!!!Neslučitelné světy.Rozdílné prahy vnímání.Bože,jak já se viděla pryč,co nejdál od té džungle,které už nerozumím.Jak moc jsem si odvykla!Jak moc jsem spjata se zvuky přírody!
V mysli jsem si hýčkala obraz mé blaženosti,zrcadlící se v našem rybníce,u kterého se nachází ta naše pizzerie,krásná,italská,středisková…kde v záplavě květin vychutnáváte svůj šálek kávy za doprovodu zvuků ryze přírodní povahy,v jejichž synchronní společnosti si můžete jen tak tiše pošeptávat nebo jen poslouchat své myšlenky….
Toto není sci-fi -toto je realita.Ta MOJE!!!
Po "kolbenovské invazi" následovala rychlá návštěva ve zbrusu nové panelové kostce,která byla od oné pizzerie více vzdálená,více do zeleně,ale neméně tragická a uvrhla mne do zběsilého úprku směrem ku vlastnímu nitru.
Pizzerie v "kolbenově čtvrti",její lidé a panelové kostky,jimž nerozumím sehrály klíčovou roli v procesech,odehrávajících se v mé hlavě po dobu několika následujících dnů.
Když jsme totiž utíkali z té pro mě nevlídné čtvrti, pršelo.A foukalo.Hnusně.
Když jsme přijeli domů,do oázy,pršelo také.Ale jinak!!!Tak krásně,že jsem stála v tom dešti a užívala si to…i stromy nade mnou žasly a kroutily korunami!Takové bylo mé opojení.Takové bylo mé zjištění a uvědomění.Že jsem tady a co mám!!
Ležela jsem v euforii na gauči v podkroví a poslouchala ty kapky deště ťukající na střešní okna v rytmu tance vyšších sfér.
A nepřetržitě opravdově děkovala.Děkuji děkuji děkuji probíhalo několik hodin a několik dní.S hřejivou vděčností v srdci jsem povyšovala představy o nenáviděném úklidu a nekonečné práci uvnitř i vně domu,který stále nebyl k obrazu mému…na božský rituál plný smysluplného naplnění,po němž prahnu celá léta a nevidím tu velkou možnost,že ji mám!Já!
Tady a teď děkuji děkuji za ty zvuky místního vodstva,nepřetržitý zpěv ptáků a kuňkání žab,kokrhání kohoutů a kdákot slepic,békot a mekot a šum větru a ten zvuk padajícího kamení,když se kutálí z naší skály,kterou po staletí nahlodává zub času a ona odolává a skýtá prostor pro přežití těch nejrozmanitějších drobotin,jejichž tichý hlásek je slyšet z četných skalních dutin a tajemných zákoutí,odkud se line i zvuk prorůstajících kořenů všemožných bylin,co si tu rostou tak šťastně a bujně,že se jim snažíme co nejméně překážet v jejich expanzi….tady i šum motýlích křídel má své kouzlo,protože to fakt vidíte, a každé zrnko prachu si šeptá svůj vlastní příběh…jen naslouchat!!!
Prostě tohle je moje symfonie z hvězd,hraná na notu mého srdce.Tolik jen na vysvětlenou,aby jste pochopili,jak těžké je přijmout zvuky velkoměsta někým,kdo rozeznává zvuk padajících hadů-opravuji-slepýšů sunoucích se ze skály- od zvuku padajících úlomků kamenů ,uvolněných v konkrétní magický okamžik určený samotným Vesmírem,přece!
Chápete?Já se z toho nemohla vzpamatovat několik dní a nocí a tříbím si myšlenky do teď,kdy píšu tyto řádky,a píšu je vlastně právě z těch důvodů,abych to vše vstřebala.
Jediné slovo vystihuje mé rozpoložení: pokora.
Děkovala jsem každé otlučené zdi v domě,nad kterou jsem se pohoršovala,střeše nad hlavou plné pavučin i sypající se omítce,kterou jsem s vděčností začla uklízet.Ano já mohu!já mohu lítat s koštětem kolem domu a zametat po každé smršti,co udělá "binec" z napadaného listí….." , soupeřit s větrem,co rozmetává mé hromádky,být z toho šílená od radosti,mohu být toho všeho "krásnomírna" účastníkem.
Že je tohle všechno znovuobjevené a úžasné, může pochopit a nalézt jen ten,kdo se vrátil "z jiného paralerního kolbenova světa" s obrovským pocitem vděčnosti za to vědomé procítění a procitnutí.Za to, že je kde je, a že to úplně stačí.Že je to víc,o tolik víc,než do teď objevil.Že tohle přívětivé "krásnomírno" je i přes svou přírodní živelnou drsnost tak mírné k lidské duši,že i její hlas není v tomto prostředí opomenut a nezůstává zde nevyslyšen.Jak by proboha mohl?!
Ten den to bylo opravdu silné,v datumu tři božské sedmičky a má znovuobjevená touha po klidu a souladu s okolím.
Jestli na vás někdy něco podobného přijde… tak "utíkej Foreste!" nejlíp tím správným směrem…
 

Když den plyne

1. srpna 2017 v 19:55 | sally
Když plyne den


Někdy den plyne tak, že si toho všimnete až večer a s překvapivým aha efektem konstatujete "den uplynul"…nebo "den uplynul a nic".
Dnešní den byl přesně takový, plynul si a nic.Nic zvláštního se nestalo,nic zvláštního jsem nestihla.
Teda kromě dvou zadělaných těst, jednoho nekynoucího na cuketobramplacky a druhého kynoucího na tvarohové vdolky.Možná to není úplně "tak nic",ale pro autora, co nenapsal za den jedinou řádku, je to málo.Někdy doslova tragicky málo.
Vdolky nejsou scénář.Jsou-li vdolky a placky, není scénář.Rodina toto tragické srovnání samozřejmě nesdílí, hlavně že jsou ty vdolky jupííí!!!
Je fakt,že z písmenek na papíře by takovou euforii neměli, tak jako z mých nadýchaných tvarohových vdolečků.A to už zní jako výzva.Úkol!Možná v tom přeci jen nějaký hlubší smysl spatřit lze.(?)
Uznat musím, že placky se povedly,s bylinkami jsemnešetřila,kurkuma a česnek se setkaly a řekly si navždy své ano…zpečetily to lněné a chia semínka,které co spojí,spojí navždy,a to v tak kompaktní a nadýchanou hmotu,co na pánvi sama završí svůj vývoj ke zlatavé dokonalosti….
Vdolky nejsou jen tak něco,pravda předsedo,to není jen tak nějaký štrůdl.
Nelze nic odfláknout,příprava již vyžaduje rituální přístup.Hezky pěkně tvaroh zabalit - je to vlastně kumšt,aby ho tam bylo tak akorát a byl hezky u středu.Nahoru džem-můj jahodový domácí -jinak by neprošly,udělat drobenku,rozpustit máslo s rumíkem….hodně práce,hodně nádobí,binec v kuchyni.Nic pro jangové ženy s moderními studenými vyleštěnými kuchyňskými povrchy,na kterých nenaleznete jediný doličný předmět,který by identifikoval,že jste v kuchyni.
Ale nutno uznat,že výsledek na plechu stojí za to.Jak se ty vdolky smějí,pravda ne nadlouho…
Takže to máme vdolky,placky.A co dál?Včera mi psaní moc nešlo.Dvě strany za den.To opravdu nenaplňuje mé představy o prázdninovém dokončování všech mých rozpracovaných projektů.Kdyby aspoň Slunce dnes řeklo jasně,jaký má záměr,flákla bych sebou o zem a chytala fotony.Ale hrálo si na schovávanou stejně jako moje můzy.
Ke všemu mě navštívil skřítek zamyšlík a vnuknul mi,že nejspíš směruju úplně jinam.Zamyšlík chce,abych své ambice přehodnotila a přemýšlela,na kolik se perou s původním směrem.Zda je to aspoň přibližně rovnoběžně nebo aspoň tak,aby se to někde protlo.Možná k jednomu cíli vedou cesty,které zdánlivě vedou úplně jinam.Možná ne,říkám si…Možná fakt vedou přes ty vdolky,ještě stovky ,tisíce vdolků mezi mnou a cílem,který tam v dáli zatím hezky kyne.
….tak na tyhle průsečíky si teda počkám…

Fenomén vztahy

31. července 2017 v 15:15 | Sally

Fenomén vztahy
Sleduji už dlouhá léta a mám čím dál větší pocit,že je to mnohem rafinovanější a zároveň ve své prapůvodní podstatě možná mnohem jednodušší.
Ve svém idealizovaném partnerovi,který "neexistuje",hledáme vlastně sebe.
Vše ostatní jsou jen kompromisy.Pro nás vice či méně schůdné,zátěžové,ale nakonec si nás něco z toho najde...
Obraz člověka ,kterého chceme mít třeba přímo vedle sebe, toho,s nímž nemusíme používat žádné taktiky a manévry,ani čerpat rady z různých webinářů,protože on prostě všechno kolem nás a v nás naprosto chápe,ne třeba žádných osobních soubojů a vysvětlování....tak to je obraz vycházející z nás,jen to aplikujeme na někoho,kdo nás třeba přitáhne a my si řeknem:jo,tak to je ono!!Ale zatím je to jen ona přitažlivost...co s ní udělá dál běžný život?Ledasco,pokud ten dotyčný nejsme my sami-identicky přesně.Bůh si s námi možná zahrál a záměrně zmátl,možná jde úplně o něco jiného.Protože to,co zatím předvádíme,jsou "jen" kompromisy, v nichž hledáme smysluplné životní úkoly...aby nás nepřepadl pocit marnosti všeho toho žití tady na Zemi....Cesta k sobě samému je někdy velmi bolavá až k zbláznění,proto tolik lidí volí radši cestu kamkoli jinam jen ne do svého nitra-je to pro ně bezpečnější,únosnější.Práce práce práce-nejlíp šum velkoměsta,kde po práci posedíte v podivně hučících restauracích,které jsou pro venkovany zvyklé na úplně jiné zvuky naprosté sci-fi,pár papírových tašek,v kterých cestou domů odnesete "volačo",aby jste těch posledních pár hodin dne doma nějak přežili.Nejlíp je rovnou se jít vyspat a ráno nanovo,aby nebyl čas o ničem přemýšlet,ani o cestě dovnitř,ani o tom,co žijeme s kým to žijeme a proč to žijeme....
A takto "vyzdobení" kráčíme dál.Rozhodně ne bosí,abychom cítili pravý kontakt se zemí,rozhodně ne "odhalení" natolik,aby okolí spatřilo skutečně nás,ne otevření,abychom cítili to okolí ve své pravé podstatě,ne bez klapek na očích,abychom viděli...cokoli tak pravého,ryzího,skutečného, jako je procítěný odraz hvězd v očích "našeho" pravého partnera.O světle Vesmíru,řeči stromů a jiných bytostí nemluvě...
Takže jak?Takhle si stojíme?Pevně,mimo svůj střed,abychom se nezhroutili?Nebo si lítáme,protože jsme věční hledači ,co čekají na náhlá protnutí našich vzájemných cest?Hmmm,"ideálni partner,moje polovina...."-a není to je taková vábivá chiméra,pod jejíž slupkou se rozprostírá obzor úplně jiného vidění a ladění světa?Možná jsme na počátku odhalení a proto nás ta cesta za "naším partnerem"(námi samotnými) tolik přitahuje...
Kdo ví?

Kam dál

Reklama